Amerika - první cesta za kaktusy

Podělte se se svými zážitky z výprav za kaktusy a sukulenty do lokalit jejich přirozeného výskytu
Podeľte sa so svojimi zážitkami z výprav za kaktusmi a sukulentmi do lokalít ich prirodzeného výskytu
Odpovědět
Uživatelský avatar
Petr z Čech
Top prispievateľ
Top prispievateľ
Příspěvky: 866
Registrován: 30 čer 2008, 11:14
Bydliště: OTRADOV
Poděkoval: 6 x
Obdržel poděkování: 63 x
Kontaktovat uživatele:

Amerika - první cesta za kaktusy

Příspěvek od Petr z Čech » 26 bře 2013, 00:43

Amerika - první cesta za kaktusy (část I.)

Letošní moje prosincová cesta do Ameriky nebyla pro mne v pořadí první na tento kontinent, nýbrž se po předešlých cestách do Mexika a na Arubu jednalo již o cestu v pořadí třetí, byla však první v tom, že velká část mého programu zde byla tentokrát zaměřena na pozorování kaktusů a prostředí jejich výskytu v přírodě. Dal jsem si předem trošičku více práce s přípravou a ještě doma jsem si zpracoval různá data, abych na místě mohl snáze sledovat již konkrétní cíle, popřípadě pak i tyto doplnit fotodokumentací. Jelikož velmi rád sděluji věci pro mne nové či nějak ověřené dalším lidem, které by to mohlo také zajímat, pokusím se v této části Blogu shrnout různá data získaná z této teoretické přípravy s těmi, která jsem získal v terénu. Samozřejmě předem upozorňuji, že mnohé vychází z mého pohledu na věc a tedy mohu se v mnohém i mýlit a případně vyvolanou diskusi považuji za přínosnou.

Díl I. - Klimatické a meteorologické poměry USA

Při různých diskusích o tom, kde a jak v Americe kaktusy rostou se často tato problematika objevuje. Kaktusy rostoucí na území USA se svými potřebami příliš neliší od většiny ostatních z této bohaté rodiny rostlin. To co je však trošku odlišuje od svých jižněji se vyskytujících příbuzných je však to, že USA (pro pár výjimek je to až Kanada) je zemí, kde prochází pro mnohé z kaktusů nejsevernější hranice možného fyziologického výskytu, tudíž zde rostou druhy, které se musely na okrajích svých teritorií rozšíření často adaptovat na nejvyšší úroveň (proti mrazu, vlhku). Nalézá se tu jednak teplotní hranice mezi studeným (mrazivým) a teplým (bez mrazů či jen velmi ojedinělých mrazech) klimatem a jednak hranice mezi vlhkým oceánským a suchým vnitrozemským (vč.suchých oblastí ve srážkovém stínu) klimatem. Proč píšu o těchto 2 klimatických hlediscích odděleně je zřejmé. Kaktusy patří mezi sukulenty, tedy rostliny se zvláštním způsobem uchování a zpracování vody ve svých tkáních. Domnívám se tedy, že vnější podmínka primární je pro ně rozšíření v suchých (aridních) oblastech, pokud jde pak o teplotu mnohé druhy se dokázaly velmi dobře adaptovat na chladné, některé i mrazivé klima, chlad je tedy vnější podmínka sekundární a i mnohé teplomilné druhy nárazově přečkají náhlé ochlazení bez významného poškození. Z pěstitelské praxe lze toto známé pravidlo dokázat snadno tak, že převážné většině kaktusů po určitou dobu pokles teploty k nule, mnohým i pod nulu nic zlého nepřinese za předpokladu suchého substrátu, pokud bysme však měly substrát vlhký a teplotu nízkou, teplomilné druhy prostě shnijí; avšak u některých chladnovzdorných se i tu vyvinula nutná adaptace a odolnost (nutno podotknout, že některé druhy ze severozápadu USA a jihu Kanady, včetně těch rostoucích na územích vyšších srážek uvnitř pásemného pohoří či celé východní části USA, dostanou během roku více srážek a i tak musí přečkat zdejší mnohde velmi chladné klima, ale o těchto se zmiňuji nyní jen okrajově, protože nebyly předmětem této mé cesty.

Obr.01: Abych mohl trošku lépe ukázat jak je to důležité s těmi srážkami a aby text nebyl jen fádní konstatování budu prokládat tématickými obrázky, zde jsem použil roční srážkovou mapu USA s takměř 30-ti letým záznamem, ze kterého je zřejmé toto. Oblast USA lze rozdělit na 2 odlišné části. Východní převážná část je ovlivňována srážkami od Atlantiku a Mexického zálivu, tato oblast je v nižších nadmořských výškách, proto srážky pronikají hluboko do kontinentu, kde postupně slábnou až se zcela vytrácí na východní straně Rocky Mountains. Druhá část území je pak pod vlivem Pacifiku na severozápadě a severního proudění, kde však již velmi brzo od pobřeží srážky spadnou ve značném množství zachycené pásemným pohořím Rocky Mountains. Toto kontinentálně velmi významné pohoří je poté významným předělem, který vytváří velmi suchá území v celé západní polovině USA, s extrémně suchým územím pak na jihozápadě, kde je toto podpořeno vysokou letní, ale i zimní teplotou. Pokud připojíte mapu Kanady (to je ale už nad rámec toho co píšu) zjistíte, že i těch pár druhů kaktusů a opuncií Kanady je situováno také převážně do západní poloviny území Kanady. Tato suchá, častěji teplá, ale někde i dost mrazivá území jsou pak vhodným ekologickým prostředím pro výskyt kaktusů a jiné suchovzdorné doprovodné vegetace (k legendě nejvíce srážek je fialová (přes 4570 mm), modrá (2540 mm) pak zelená (1000 mm), nejméně srážek od bílé (630 mm) přes žlutou (500 mm) až k nejnižší hodnotě červené (127 mm a méně). První snímek (nahoře vpravo) pak ukazuje letecký záběr východní strany Rocky Mountains na severu USA, někde v oblasti Dakoty či Wyomingu, je zde patrné bohaté zasněžení a lze tam očekávat i vysoké kontinentální mrazy, podpořené vysokou nadmořskou výškou; druhý snímek (nahoře vlevo) byl pořízen po přeletu hřebenu Rocky Mountains zhruba někde v Utahu, kde se oblačnost rozpadávala, sníh v údolích a nižšich kopcích patrný nebyl, což svědčí o nízké hladině srážek, podle tabulek i zde se v tuto dobu vyskytovaly mrazy o čemž svědčila sněhová, velmi mělká pole na vyšších kopcích; a konečně třetí snímek (vlevo dole) zachycuje krajinu jihozápadu, někde v oblasti Nevady či Kalifornie, kde bylo jednak naprosto bezmračné slunečné počasí, dole pak vyprahlé skály a planiny celoročně pod vlivem velmi teplého až teplého počasí (noční teploty jsou zde výrazně nižší než denní, přesto neklesají ani v zimě příliš pod +10 st.C) a trošku jihovýchodněji, v tomto klimatickém pásu, to byl můj cíl, jihozápad USA, Arizona - domov nejvyššího a i laikům nejznámějšího kaktusu na světě, ale nebudu předbíhat. Pro zájemce o teplotní mapu Severní Ameriky odkazuji na velmi dobře zpracovanou USDA Plant Hardiness Zone zde.

Obrázek

Díl II. - ARIZONA, Údolí Slunce

Pod tímto romantickým názvem se dnes nachází rovinaté osídlené území dnes již nejen podél řek Gila River a Salt River. Centrum tvoří město Phoenix (založené roku 1881, první nedomorodí farmáři se v údolí usadili již roku 1860), které poznáte snadno již na první pohled podle jeho výškových budov "towers", kde sídlí různé finanční instituce a banky. Vedle něho je zde však i několik dalších měst jako Mesa, Scottsdale a další, které spolu vytvářejí obrovskou metropolitní oblast s více než 4 miliony obyvateli a tvoří rozsáhlou urbanizovanou plochu pouštního údolí o délce 70 km a šířce 50 km. Toto rozsáhlé obydlené území je pak obklopeno kamenitou a hornatou pouštní krajinou. Aby v těchto podmínkách mohl existovat takto rozsáhlý život bylo nutné vybudovat rozsáhlou a velmi dlouhou kanálovou soustavu, která zajišťuje zásobování vodou i v nejteplejších a nejsušších obdobích roku, kterých tu je však většina. Tento kanálový systém je však starý jak samotné nejstarší osídlení údolí, tzn.že první výstavba kanálů a tedy umělá úprava krajiny zde započala již za kultury Hohokamů 400 let před n.l.. Městské aglomerace, podobně jako kdekoli jinde na světě, měly zejména v posledních letech přímo expanzivní tendenci se rozrůstat a tím se stále blíže zakusovat do přírodního, staletí se v klidu vyvíjejícího prostředí okolní Sonorské pouště. Toto na straně jedné tato místa ohrozilo, naštěstí v USA je ochrana přírody brána velmi vážně (USA chrání 17% své Sonorské pouště, Mexiko pouze 5% svého území pouště), a tato území byla vyhlášena za parky podléhající ochraně. Na straně druhé to však velmi hodnotnou přírodu přiblížilo člověku a dnes tato místa navštěvuje spousta lidí, kteří se zde seznamují s místními druhy flóry i fauny a považují je za něco samozřejmého, sloužící jim k nalezení klidu
a odpočinku.

Obr.02: Pohled z Piestewa Peak (795 m) na severní část osídleného údolí. Podobných izolovaných horských oblastí se v severní části údolí nachází větší množství, ve všech pak nalezneme na různé úrovni zachovalé fragmenty původní přírody. Na mnoho těchto míst vede dobrá dopravní infrastruktura, parky se na noc zavírají, výstupy v horách mají různou náročnost od běžné pěší turistiky, přes přechody ostrých hřebenů až po skalní lezení. Pro všechny oblasti je dobré mít s sebou na túru dostatek pitné vody, která nikde, snad kromě speciálně upraveného městského parku Papago, není k dispozici. Teploty jsou vysoké i v zimě a stín za slunečného dne velmi vzácný. Trasy v parcích jsou značené, některé příkré sestupy někdy mohou být nepřehledné a je třeba největší opatrnosti - přesto je lze klasifikovat jako spíše lehké a pro každého kdo je zvyklý na pohyb v horách bezproblémové, rokle jsou nezajištěné a ikdyž okolní pohoří nedosahují často ani 1.000 metrů převýšení výstupu dosahují běžně 300-400 metrů, tedy stejně hluboké jsou i okolní rokliny. Podklad je převážně kamenitý či tvořen nezpevněnými štěrky. Hodnota těchto parků je zejména v zachování původní, často velmi staré pouštní flóry a částečně zachovalé původní fauny.

Obrázek

Z pohledu geologa se horniny zde tvořící okolní hory i půdu skládají z magmatických typů (granity, láva a čediče), sedimentárních typů usazených vodní a větrnou erozí (pískovce, vápence, břidlice a slepence) a z metamorfovaných typů (ruly, křemence, mramory a různé krystalické břidlice). Půda, ve které pak roste vegetace je velmi kamenitá, často i mohutné kaktusy rostou v horách přímo ze štěrbin na holých skalách.

Obr.03: Složení některých půd v údolí - písčité (vlevo nahoře), štěrko-písčité (vpravo nahoře) a konglomeráty (dole). Červené zbarvení v usazených horninách způsobují oxidy Fe.

Obrázek

Z pohledu evropského botanika jsou zdejší rostlinná společenstva opravdu unikátní, ikdyž hlavní sezóna kvetení je až na jaře, některé druhy rostlin kvetou i v prosinci, mnoho druhů v období konce roku má již zralá semena, specialitou mnoha zdejších pouštních rostlin je mít semena v různých luscích, což po určitém cviku pak ulehčuje základní identifikace (lusky totiž mají různé charakteristické tvary, barvy apod.). Kaktusů, již na první pohled, zde zaregistrujeme obrovské množství pokud jde o počty populací v několika druzích, neboť zde plně nahrazují stromové patro (saguaro), doplňují keřové (ferokaktusy, cylindropuncie, opuncie) a samozřejmě i nízké bylinné vegetační patro (echinocereusy, mammillarie). Ikdyž srážky v této pouštní oblasti jsou velmi nízké, jsou přeci jen během roku v malé míře pravidelně dostupné, zejména při chladnějších nocích ve formě velmi slabých přeháněk, k období kdy nejsou skoro žádné patří pouze jarní období, což je právě období kdy kaktusy v sonorské poušti kvetou (nejvíce květen), avšak zároveň se ještě nejedná o nejteplejší letní období (viz graf níže). Kaktusy v přírodě sonorské pouště jsou v prosinci tedy bez květů, některé mají však vytvořené plody, následné období zimy a časného jara, kdy se srážek dostaví přeci jen trošku více, využijí k přípravě na jarní kvetení. Tyto kaktusy tedy přijímají vodu i v nejchladnějším období roku, je však nutné podotknout, že zimní teploty sonorské pouště jsou jen velmi mírné, neklesají v noci příliš pod +10 st.C a za dne opět vyšplhají mnohde i nad +20 st.C, poklesy pod 0 st.C, tedy mrazy až k minimům -9 st.C (Phoenix, 1913) jsou pak velmi vzácné, krátkodobé a ojedinělé.

Obr.04: Graf ročních teplot (den/noc ve st.C) a srážek (v mm) v oblasti Phoenix, Arizona. Uvádí se až 300 plně slunečních dní v roce.

Obrázek

Obr.05: To, že se v poušti vyskytuje vlhkost, srážející se na chladnějších skalách naznačují lišejníky, které rostou na stinných stranách skal.

Obrázek

Ani zoolog nepříjde v poušti zkrátka, zejména ornitologové, naleznou zde desítky druhů ptáků, mnozí ptáci hnízdí v dutinách saguár vykutaných datlovitými (Melanerpes uropygialis či Colaptes chrysoides) či si staví hnízda ve zdejší keřovité buši či mezi větvemi cylindropuncií, jiní používají stromové kaktusy jako vyvýšené pozorovatelny.

Obr.06: Ptactvo je zde druhově velmi bohatě zastoupeno, v oblasti sonorské pouště žije 41% všech pozemních druhů ptáků USA, tedy 261 druhů, u kanálů a řek najdeme i ptáky vodní (volavky, kvakoše, kormorány (Phalacrocorax brasilianus), kachny (Anas platyrhynchos), lysky aj.), v zimě se sem stahují populace z chladnějšího severu, vyskytuje se zde i kolíbřík (Calypte anna), podílející se na opylování i kaktusových druhů rostlin (samozřejmě nejen jich). Fotografie: Cactus Wren vyfoceno v Botanické zahradě, Rock Wren na vrcholu Piestewa Peak a Loggerhead Shrike pak v horské oblasti South Mountains.

Obrázek

Obr.07: Kaktusy jsou často využívány k hnízdění pro ptactvo, což je dáno tím, že se jedná o významný prvek v krajině. Saguára jsou nejvyššími rostlinami v krajině, cylindropuncie mezi svými trny zachycují snadněji stavební materiál hnízd. Fotografie hnízdní dutiny v saguáru pořízena v Canal parku, hnízda v cylindropuncii pak v North Mountains.

Obrázek

Výskyt větších savců je zde vzácnější (běžnější pak v oblastech vzdálených od lidských sídel), lze vidět kojoty (Canis latrans), bighorny (Ovis canadensis), černouché zajíce (Lepus californicus), z menších pak častěji králiky (Sylvilagus audubonii), různé zemní veverky (Ammospermophilus harrisii aj.), hlodavce; zejména pak králíci a hlodavci v oblastech, kde byl snížen počet predátorů (např. Papago park) však působí značné škody na vegetaci a např. kaktusy se zde musí před nimi chránit pletivem či oplocením. V poušti se vyskytují i netopýři důležití opylovači saguár.

Obr.08: Sonorská poušť hostí mnoho zajímavých druhů savců, mnozí z nich žijí i v jiných mnohdy velmi odlišných biotopech severní, střední i jižní Ameriky. Fotografie javelina i bighorn je ze zoo v Papago, kde je mimo jiné exotické druhy právě i krásná expozice místní fauny, Harrisovy zemní veverky pak z North Mountains, jsou však hojné v mnoha horských oblastech.

Obrázek

Obr.09: Králíci a hlodavci jsou velkým problémem v Papago parku, kde je mimo jiné umístěna i Botanická zahrada Phoenixu, jelikož tento městský park je umístěn v centru zastavěné městské oblasti chybí zde zcela velcí přirození predátoři (kojot, rys, draví ptáci sem zalétají jen ojediněle). Ochraně pouštních rostlin se tu musí tedy věnovat zvýšená péče v podobě ohražování a oplocování pletivy, to že pro hlodáky králíka není otrnělá opuncie (Opuntia engelmannii) žádný problém je zachyceno na následujícím snímku. Hlodavci pak využívají různých potravní možností, která jim nabízí např. zdejší zoologická zahrada, kde navštěvují krmítka (na fotografii spolu s hrdličkou (Zenaida macroura), která je zde také běžným parkovým residentem.

Obrázek

Z dalších živočichů pouště patří za zmínku obojživelníci (10 druhů), plazi (58 druhů) (hadi včetně 6 druhů jedovatých chřestýšů, želvy, ještěrky vč.jedovatého korovce (Heloderma suspectum)) a různí bezobratlí (brouci, motýli, štíři aj.).

Obr.10: Tam, kde rostou rostliny žije samozřejmě i velké množství bezobratlých, Sonorská poušť je na tyto živočichy velmi bohatá ať již jde o rostlinné konzumenty, parazity či živočichy, kteří porosty využívají k ochraně před žárem spalujícího slunce. Černý brouk na snímku patří do početné skupiny tzv. Pinacate Beetles (rod Eleodes), kterých jen na západ od Mississippi, zejména v pouštních oblastech žije na 120 druhů. Na snímku opuncie (z městské výsadby snad Opuntia violacea) je pak vidět druh červce, tedy něco jako naše vlnatka, která se právě na těchto a podobných rostlinách pěstovala kvůli výrobě červeného barviva (košenila).

Obrázek

Díl III. - Rostlinná společenstva Sonorské pouště

Jak jsem již v předešlém díle naznačil, Sonorská poušť se vyznačuje pestrou skladbou terénu, který zákonitě obývá velmi pestré druhové společenstvo rostlin a živočichů. Sonorská poušť je nejvýznamnější pouští Severní Ameriky a rozkládá se na velkém území. Zabírá v USA celou jihozápadní Arizonu, jihovýchodní Kalifornii, dále pak v sousedním Mexiku široká pobřežní území v okolí Kalifornského zálivu. Charakteristická pro ni jsou izolovaná horská území a rozsáhlá údolí v suchém klimatu, kde se objevují pro rostliny 2 významově odlišná dešťová období. Déšť zimní je mírný, obecně se rozprostírající celým územím, naproti tomu déšť letní přináší silné bouře, které často zasahují jen lokální oblasti a právě tyto velmi specifické sezónní dešťové poměry zde umožňují rozvoj velmi pestrých rostlinných pouštních společenstev.

Obr.11: Z mapy je zřejmý rozsah území, který pokrývá Sonorská poušť. Údolí Slunce v okolí Phoenixu se nachází v severovýchodní části pouště.

Obrázek

V severní části Sonorské pouště se rozlišují tyto ekologické lokality:
1) Pouštní lokality

- pouště se zde nacházejí v nadmořských výškách 85-980 m n.m., roční úhrn srážek je menší než 254 mm; tento typ krajiny charakterizují sloupy kaktusů saguaro (Carnegiea gigantea) a zelené keře Foothills Palo Verde (Cercidium/Parkinsonia microphyllum), které rostou na úpatích a úbočích tamních hor. Údolní partie jsou pak vyplněny porosty Creosote Bush (Larrea tridentata). Oblasti sezónních koryt, kudy odtéká voda vzácných dešťů, jsou pak stanovištěm stromů mesquite (Prosopis velutina) a ironwood (Olneya tesota). Dalšími typickými rostlinami tohoto prostředí jsou cylindropuncie, opuncie a ocotillo (Fouquieria splendens).
- z kaktusů zde rostou: Carnegiea gigantea, Ferocactus cylindraceus, Cylindropuntia bigelovii, Cylindropuntia acanthocarpa, Cylindropuntia leptocaulis, Opuntia engelmannii, Echinocereus engelmannii, Mammillaria grahamii aj. (zdejší kaktusy budou později popsány v samostatném díle).

Obr.12: Pouštní lokality z pohledu rostlinných společenstev charakterizují 2 odlišné typy (typů je více tyto 2 jsou však charakteristické). Prvním je tzv. palo verde-cactus shrub společenství, které se definuje jako slunci otevřená až hustá vegetace keřů a nízkých stromů, často s mnoha sukulenty, tato rostlinná společenstva jsou pak rozšířena v jihovýchodní Kalifornii a právě jihozápadní Arizoně, vegetace se nalézá na úbočích hor, v sedlech a roklích hor, prostě vesměs v suchém skalnatém terénu. Jak je již zřejmé typickým zástupcem je tu Foothills Palo Verde (Cercidium/Parkinsonia microphyllum). Z dalších rostlin je nutno jmenovat: Acacia contricta, Acacia greggii, Calliandra eriophylla, Celtis pallida, Cercidium/Parkinsonia floridum, Condalia lycioides, Condalia spathulata, Encelia farinosa, Ephedra trifurca, Fouquieria splendens, Franseria deltoidea, Franseria dumosa, Janusia gracilis, Jatropha cardiophylla, Larrea divaricata, Lycium spp., Olneya tesota, Prosopis juliflora var. velutina, Simmondsia chinensis aj.. Ze sukulentů (kaktusů) pak: Carnegiea gigantea, Echinocereus engelmannii, Ferocactus cylindraceus (na foto ten vpravo výška 2 m) nebo Ferocactus wislizenii, Opuntia engelmannii, různé druhy cylindropuncií, Mammillaria grahamii. Fotografie zachycuje (tučně zvýrazněné druhy jsou na fotografii) horskou oblast jižního pohoří (South Mountains), kde se uchovává, v horském sedle mezi několik kilometrů se táhnoucími hřebeny, populace kaktusů velkých rozměrů a značného stáří), které rostou v otevřeném (slunci vystaveném), keři a stromy porostlém, výše popsaném skalním terénu.

Obrázek

Obr.13: Další fotografie představuje toto pouštní horské společenství rostlin z pohoří Piestewa, kde stojí za povšimnutí velké množství malých (no oni jsou někdy i nad kolena) Ferocactus cylindraceus mezi saguary (Carnegiea gigantea), krásná ukázka geotropismu u kaktusů, které bez ohledu na příkrý svah rostou vždy kolmo k zemské ose. Takové ty keře s rovnými čerstvě olistěnými větvemi je ocotillo (Fouquieria splendens), velmi zajímavá a důležitá rostlina, ke které se ještě vrátím. Keř se světle zelenými listy před nimi pak Creosote Bush (Larrea tridentata).

Obrázek

Obr.14: Mezi velmi zajímavého a typického zástupce tohoto rostlinného společenství patří trnitá rostlina Ocotillo (Fouquieria splendens), tato rostlina představuje typickou pouštní flóru, kdy v období sucha ze země trčí přímé rovné trnité větve, v období kdy se objeví první srážky se pak na těchto větvích zazelenají svěží lístky, po jarních a částečně i letních deštích pak rozkvétá nápadnými červenými květy, které navštěvují kolíbříci. Ani domorodé obyvatelstvo tuto rostlinu nenechalo bez povšimnutí, z jejich rovných větví se stavěly v oblasti trnité ploty.

Obrázek

Druhým zde rozšířeným typem pouštního společenství rostlin je tzv. Creosote bush - bur sage (larrea - franseria) společenství, toto je definováno jako slunci otevřené stanoviště keřů a malých keřovitých rostlin, tato rostlinná společenstva jsou stejně jako předešlé rozšířena v jihovýchodní Kalifornii a jihozápadní Arizoně, kde na sebe navazují či se částečně překrývají. Tato vegetace se však od předešlé nalézá na úpatích hor, v nížinách údolí, tedy spíše v rovinatém až mírně zvlněném terénu. Opět jak název již napovídá jsou tentokrát typickými zástupci keře Creosote bush (Larrea tridentata/divaricata) a Bur sage (Franseria/Ambrosia dumosa/deltoidea). Z dalších rostlin je možno jmenovat: Acacia greggii, Cercidium floridum, Cercidium microphyllum, Dalea californica, Dalea sponosa, Encelia farinosa, Fouquiera splendens, Franseria deltoidea, Hilaria rigida, Lycium brevipes, Olneya tesota, Prosopis juliflora var. velutina aj.. Sukulenty (kaktusy) jsou obdobné předešlému: Carnegiea gigantea, Echinocereus engelmannii, Ferocactus cylindraceus, různé druhy cylindropuncií, aj..

Obr.15: Fotografie zachycuje oblast na úpatí skalní formace (Lookout), kde ve zvlněném terénu, v suché trávě a mezi keři Creosote bush (Larrea tridentata/divaricata) lze vidět ferokaktusy (Ferocactus cylindraceus) a cylindropuncie (Cylindropuntia bigelovii). Protože tyto oblasti jsou blíže lidskému využití, ale i možná proto, že skalnatý terén je pro jejich výskyt vhodnější, kaktusy saguaro (Carnegiea gigantea) se zde vyskytují v menším počtu nežli tomu je ve formacích skalních.

Obrázek

Obr.16a: Řídké a malé keře nabízejí opravdu jen minimum stínu, na těchto lokalitách (zde South Mountains) se pak daří cylindropunciím (Cylindropuntia bigelovii). Všimněte si, že celá populace se táhne od pravého dolního rohu k levému hornímu rohu fotografie a to v opravdu velkém množství dospělých rostlin a tím zaplňuje celé údolí. Tyto rostliny v takovémto množství se výše s rostoucí nadmořskou výškou již nevyskytují.

Obrázek

Obr.16b: ...tyto cylindropuncie se rozmnožují často tzv. rozpadáváním, což spočívá v tom, že se jednotlivé větve rozlámou, opadají okolo mateřské rostliny, vítr je pak rozfouká po okolí, kde za příhodných podmínek opět zakoření. Fotografie cylindropuncie z Papago parku. Při pohybu v těchto oblastech je dobré mít velmi dobré podrážky, neboť tyto volné články se rády zapichují trny do bot.

Obrázek

Jak jsem již uvedl typickými rostlinami pro tato nižší stanoviště jsou keřovité porosty, pojďme si některé z těchto rostlin prohlédnout z blízka.

Obr.17a: Creosote bush (Larrea tridentata/divaricata) je středně velký keř, charakteristický holými větvemi na jejichž koncích se zelenají malé lístečky. Květ žlutý podobný třezalce se mění v bělavé chlupaté nažky se semeny.

Obrázek

Obr.17b: Ve velmi řídkém polostínu Creosote bush (Larrea tridentata/divaricata) můžeme nalézt některé z kaktusů, zde Opuntia basilaris v BZ v Papago parku. Tyto keře dokáží okolo sebe po deštích déle udržet vlhkost, což je pro klíčení, ale i vlastní růst kaktusů důležitá podmínka.

Obrázek

Obr.17c: ...pod těmito keři lze však nalézt i další zástupce kaktusové rodiny, jako třeba místní Mammillaria grahamii. Tento výskyt Mammillarie v údolí je spíš ojedinělý, mnohem větší populace se nalézají na skalních svazích hor, je také zajímavé, že Mammillarie s plody jsem nalezl pouze na některých lokalitách, některé populace, jako třeba i tato, plody v prosinci neměly.

Obrázek

Obr.18: Bur sage (Franseria/Ambrosia deltoidea) je malý keřík, charakteristický holými větvemi na nichž rostou opět listy, tentokrát typického deltovitého tvaru.

Obrázek

Obr.19a: Velmi významným nižším stromem pouštní zdejší krajiny je Foothills Palo Verde (Cercidium/Parkinsonia microphyllum), které je rozšířeno více v kopcích, potřebuje mnohem méně vody než-li podobné Blue Palo Verde (Parkinsonia florida).

Obrázek

Obr.19b: Stejně jako některé kaktusy využívají přátelství s Creosote bush (Larrea tridentata/divaricata), tak mnoho saguar vyrůstá bok po boku právě s Foothills Palo Verde (Cercidium/Parkinsonia microphyllum), jelikož saguara jsou však často mnohem starší, je otázkou kdo, v jakém období růstu a jak velký prospěch z podobného soužití má. Otvory v saguarech mají na svědomí datlovití ptáci, kteří tu žijí v několika druzích, na přídavné fotografii je zachycena samička drobnějšího druhu ladder-backed woodpecker (Picoides scalaris) prohledávající keř Ocotilla (Fouquieria splendens). V dutinách, které datlovití do saguár vytesají pak hnízdí i mnohé jiné ptačí druhy.

Obrázek

Obr.20: Dalším moc pěkně kvetoucím trnitým stromkem je White-thorn Acacia (Acacia constricta).

Obrázek

Obr.21: Z těch nižších keříků zde musím ještě ukázat Brittle Bush (Encelia farinosa), který charakterizují hlavně u odkvetlých rostlin holé, po odkvětu usychající, dlouhé květní stopky, listy jsou níže a na stoncích tvoří kompaktní keřík, ze kterého právě nahoru trčí tyto květní stopky.

Obrázek

Rostlin v této poušti roste opravdu velké množství druhů, a ikdyž v období sucha vypadá poušť prázdně a vyprahle, tyto rostliny často v suchém až polosuchém stavu čekají na srážky, kdy se rychle naplno rozvinou a takřka celou poušť na jaře zahrnou záplavou květů. Já jsem v této poušti byl v prosinci, což je období končícího sucha, kdy se již sem tam, ikdyž jen velmi vzácně, objevovali první zimní noční přeháňky, většina rostlin tedy odpočívala, přesto i tak jsem mohl pozorovat zčásti již tyto přicházející změny, při mém příjezdu na počátku prosince Creosote bush byl zelený, při odjezdu v polovině prosince byly některé keře již obsypány žlutými květy, taktéž v celé oblasti, kde jsem byl byly pruty Ocotilla suché bez listé, při výstupu na Piestewa Peak jsem však již procházel kolem živě zeleně olistěných prutů, poušť se svojí flórou dokáže měnit svoji tvář den ze dne.

2) Houštiny tvořené mesquite (Prosopis velutina)

Jedná se o malé husté až neproniknutelné lesíky tvořené porosty stromů mesquite, kterých zde existuje více druhů, tu je ale asi nejznámnější Prosopis velutina. Vyskytují se v podstatě od nejnižších míst až do asi 457 m (1500 ft) n.m.. Tyto malé lesy, které jsou v pouštní krajině omezeny svým výskytem na meandrující kanály, najdeme tam, kde se voda drží blíže zemskému povrchu. Tyto rostliny byly však velmi důležitými pro místní domorodé pouštní obyvatelstvo. Ať již v rozehřáté poušti sloužily a konec konců slouží i dnes jako ostrovy poskytující stín a chránící domorodce či cestovatele před ostrým sluncem nebo k mnohem běžnějšímu všestrannému využití - poskytují v poušti potraviny, stavební materiál, domorodci z nich získávali léky, vlákna, barviva; stromy mesquite se někdy označují za stromy života.

Obr.22: Houštiny tvořené mesquite (Prosopis velutina) jsem fotografoval v BZ Papago (kmen) a v Rio Salado (olistění), kde vzhledem k blízké vazbě na vodní tok není žádná kaktusová doprovodná vegetace, tu však samozřejmě jako všude v poušti nelze ani zde v okrajových partiích zcela vyloučit.

Obrázek

Boby obsažené v luscích mesquite se drtily v sladkou mouku. Z této mouky se pak připravovalo mnoho potravin, rozmíchávala se také s vodou čímž vznikal osvěžující nápoj. Takto vytvořené nápoje jsou i dnes velmi populární na území severního Mexika. Smola z mesquite se používá k získávání barviva, jímž se barví zdejší keramika. Vláknité kořeny sloužily k výrobě pevných provazů, dřevo těchto stromů je velmi tvrdé, proto se využívalo ke stavbě domů, výrobě nástrojů, plotů či na otop.

Obr.23: Obrazová reprodukce, využití plodů mesquite. Na obrazu a dále na doprovodných fotografiích je znázorněn další z důležitých ptáků této oblasti, Gambel's Quail (Callipepla gambelii), česky křepel přilbový, který zde představuje zástupce hrabavých (řád Galliformes) - u nás obdoba křepelek, koroptví, tedy konzumního opeřence. Fotografie v přírodním prostředí je z pohoří Camel Back, jedinec dole pak ze zoo v Papago, tohoto křepela jsem však pozoroval na více místech, křoviska mesquite jako třeba v Rio Salado mu pak poskytují velmi dobrou ochranu. (Omlouvám se tu za sníženou ostrost některých fotek, fotit často plaché živočichy z ruky ve volné přírodě je docela náročná disciplína).

Obrázek

3) Pouštní oázy

Pouštní oázy jsou v každé poušti jakýmsi útočištěm před spalujícím žárem, místem kde žíznící dostane napít. Není tedy divu, že k těmto místům se již od nejstarších dob stahovala lidská pozornost. Není tomu jinak tedy ani zde v Sonorské poušti, kde na mnoze místech vznikly oázy umělé, za přispění moderní sítě kanálů. Osídlení se pak vine po stranách sezónních řek, často jsou vody těchto řek spoutány přehradami, které pak pozvolna rovnoměrněji nadělují své od přírody zachycené bohatství. Přesto i dnes lze v blízkosti takovýchto polovyschlých řek pozorovat původní flóru a faunu. To co mají tato místa ať už za přispění člověka či pouze přírody společného je přeci jen častější přítomnost a i po delší dobu větší dostatek povrchové vody. Tato voda k sobě pak v úzkém okolním pásmu váže specifické druhy rostlin i živočichů. Často však již po několika málo metrech od takovéto oázy se opět krajina mění ve vyprahlou, sluncem spalující poušť.

Obr.24: Umělá oáza pro odpočinek lidí je vybudována uprostřed městské aglomerace v Papago parku. V zadu skalní útvar Papago Buttes, většina území má charakter pouštního nížinného charakteru typu Creosote bush, pouze v blízkosti rybníků a kanálů, kde se provádí i rybolov, se pak objevuje na vodu více vázaná flóra a fauna. Na fotografii jsou nápadné palmy okolo vodní plochy, které patří k druhu Washingtonia filifera, ostatní viditelná vegetace je pouštní.

Obrázek

Obr.25: Na rybnících nalezneme vodní ptáky, řazeno od zhora Neotropic Cormorant (Phalacrocorax brasilianus), Mallard (Anas platyrhynchos), American Coot (Fulica americana), Ring-necked Duck (Aythya collaris) a mnoho dalších, parky v BZ pak navštěvují kolibříci Anna's Hummingbird (Calypte anna), které vyfotit v jejich rychlém přeletování z květu na květ dá jisté úsilí.

Obrázek

Obr.26: Pokud bychom chtěli vidět přírodní prostředí tohoto typu, můžeme vyrazit do nějakého tomuto ekosystému věnovanému přírodnímu parku jako je třeba Rio Salado. Na fotografii svítání na Rio Salado, což je vlastně původní koryto hlavního toku řeky Salt River, jejímž překanálováním a zahrazením přehradou se odvedla většina vody do umělých kanálů a hlavní koryto je níže pod přehradou v období sucha pak polovyschlé až místy vyschlé. Přesto přívalové vody není radno ani v poušti podceňovat.

Obrázek

Obr.27: Flóra pouštních mokřin je zastoupena slanomilnými křovisky jako Quai Bush (Atriplex lentiformis) (1), což je keř hustě větvený, trnitý, s oválnými modrošedými listy. Chomáče zelenožlutých květů se objevují podél větví od února do dubna. Ikdyž se nejedná o pohlednou rostlinu, její význam spočívá ve vysoké odolnosti proti zasoleným půdám, kde svým výskytem zabraňuje větrné erozi, je také atraktivní rostlinou pro ptactvo. Dále se zde vyskytuje Velvet Mesquite (Prosopis velutina) o němž jsem se zmínil více v dílu III.odd.2., Desert Hackberry (Celtis pallida) (2), který patří do rodiny jilmů, je to trnitý, stálezelený strom s oválnými listy poskytující plody pro divokou zvěř, Fairy Duster (Calliandra eriophylla) (3 na obr. Calliandra sp.z městské kultury), keř s malými bělavými až růžovými nebo červenými květy, které rádi navštěvují kolibříci, Blue Palo Verde (Cercidium floridum) (4), Screwbean Mesquite (Prosopis pubescent) (5) pojmenovaný podle neobvykle svinutých semen v lusku a mnoho dalších.

Obrázek

4) Polopouštní travní porosty

Truchu výše, v nadmořských výškách 1.097-1.700 m n.m., tam kde ročně spadne 254-457 mm srážek se nachází pásmo polopouštních travních porostů. Lidé z pouště do těchto míst často cestovali, neboť se jednalo o významné sezónní pastviny, kde lovili zvěř. Na těchto travnatých plochách se však vyskytuje mnohem více než-li jen pouhá tráva. Nalezneme zde keře, sukulenty i nemnoho stromů. Lidé používali kořeny a vlastní trávu k výrobě košťat, kartáčů a košů. Tráva se také využívala jako palivo či k výrobě střešní krytiny. Mnoho trav má jedlá semena, sběrači je sbírali tak, že je setřásali do košů, odřezávali klasy či spalovali trávu a sbírali semena pražená. Typickými rostlinami jsou: Catclaw Acacia (Acacia greggii), Desert Hackberry (Celtis pallida), Desert Willow (Chilopsis linearis), tráva Bear grass (Nolina microcarpa), Soaptree yucca (Yucca elata).

Obr.28: Jelikož jsem na tomto typu zmiňované lokality v oblasti nebyl, přikládám zde fotografii, kterou jsem pořídil na vzorové (umělé) lokalitě v BZ v Papago, na ní je však patrný pouze základní profil, tedy travní porost ve kterém rostou ojedinělé vyšší rostliny, zde yucca. Keře a porosty v pozadí do tohoto typu prostředí v přírodě nepatří.

Obrázek

Severoamerické traviny (grassland), včetně výše zmiňovaných polopouštních sonorských, jsou domovem zajímavého amerického sudokopytníka vidloroha, Pronghorn (Antilocapra americana), který dokáže vyvinout rychlost 80-90 km/hod., čímž se řadí mezi nejrychlejší běžce naší planety, bohužel civilizace poznamenala jeho osud podobně jako osud bizona, před příchodem bílých kolonistů žilo v Americe na 40-50 milionů vidlorohů, za 100 let vybíjení jich zůstalo pouhých 19 tisíc, musela být tedy přijata přísná ochrana, která zvedla stav populace na současných asi 400 tisíc, přímo v Sonorské poušti přitom žije velmi vzácný poddruh Antilocapra americana sonoriensis, bohužel ani k němu nebyl osud laskavější, dnes na území USA žije pouhých 164-216 ks, na území Mexika asi 250 ks tohoto úžasného pouštního poddruhu, jde tedy o kriticky ohrožený poddruh.

Obr.29a: Vidlorohové (Antilocapra americana) odpočívající ve svém výběhu v ZOO v Papago. Zdejší výběhy zachovávají původní flóru. Na fotografii, krom zelených Creosote bush (Larrea tridentata/divaricata) a osamělého saguara (Carnegiea gigantea) můžete vidět vpravo také pro tuto rostlinnou formaci typickou skupinku kaktusů echinocereus, Engelmann Hedgehog Cactus (Echinocereus engelmannii). V popředí pak jsou hrdličky (Zenaida macroura).

Obrázek

Obr.29b: ...detailní záběr vidloroha (Antilocapra americana)

Obrázek

5) Křoviny (chaparral)

Oblasti vystupující ještě výše než-li travní porosty, do nadmořských výšek 1.036-1.828 m n.m., mají opět větší podíl srážek a to 380-635 mm za rok. Chaparral je typický hustými stálezelenými keři a stromy. Chaparralové křoviny se často vyznačují hlubokým zakořeněním, čímž dobře zabraňují možné erozi krajiny. Mnoho druhů se zde velmi rychle obrozuje po požárech. Pouštní obyvatelé i sem často cestovali, neboť zde nacházeli bohatou rozmanitost rostlin. Mnoho těchto rostlin jim poskytovalo důležité zdroje jídla, vláken, dřeva, léky a barviva. Na naučném prospektu bylo uvedeno i toto: ...kovbojové při cestování chaparralem nosili kožené legginy, které se nazývaly 'chaps' a jimi se chránili před nepoddajnou vegetací... . Mezi typické rostlinné druhy tohoto rostlinného společenstva pak patří: Agave, Mexican Manzanita (Arctostaphylos pungens), One-seed Juniper (Juniperus monosperma), Desert Spoon (Dasylirion wheeleri) či Banana yucca (Yucca baccata).

Obr.30: Opět ani tato území jsem zde v přírodě nenavštívil, proto zde předkládám fotografii, kterou jsem pořídil v BZ Papago. Jedná se tedy o 'umělé' nastínění charakteru tohoto prostředí, docílením výsadbou typických rostlin.

Obrázek

Poznámka: Začátkem podzimu jsem navštívil řecký ostrov Rhodos, kde jsem pozoroval agáve na kamenitých pahorcích v trnité místní vegetaci, tedy na lokalitách obzvláště suchých, kde nerostla ani tamnější O.ficus-indica. Nyní se zde nabízí vzájemná důležitá souvislost právě u stanovišť typu chaparralu, tedy hlouběji kořenící vegetace, díky těmto vlastnostem se pak dokáže vysvětlit i vysoká úspěšnost agáví ve východním Středomoří.

Díl IV. - Kaktusy severní oblasti Sonorské pouště

Kaktusy a Arizona k sobě prostě patří, vyobrazení kaktusů zde najdete na všem možném okolo sebe ať jsou to obrazy v hotelovém pokoji, reklamy, SPZky arizonských aut, ba dokonce nově se objevují i na nových čtvrtdolarových mincích státu Arizona. Zejména se toto týká kaktusů saguaro, které jsou v krajině, ale i v běžné městské zástavbě významnou, nepřehlédnutelnou soušástí tohoto kraje. O kaktusech, které jsem mohl pozorovat v severní části Sonorské pouště pojednává i tento díl mého příspěvku.

Přehled kaktusů - Sonorská poušť

Rod: Carnegiea, Britton & Rose, 1908
01: Carnegiea gigantea = Saguaro, Sahuara, Giant Cactus
= USA (Arizona, California), Mexiko (Sonora)
Rod: Cylindropuntia, (Engelmann) Knuth, 1936
02: Cylindropuntia acanthocarpa = Buckhorn cholla
= USA (Arizona, California, Utah, Nevada), Mexiko (Baja California, Sonora)
03: Cylindropuntia arbuscula = Pencil cholla
= USA (Arizona), Mexiko (Sinaloa, Sonora)
04: Cylindropuntia bigelovii = Teddy bear cholla
= USA (Arizona, California, Nevada), Mexiko (Baja California, Sonora)
05: Cylindropuntia echinocarpa = Silver cholla
= USA (Arizona, California, Nevada, Utah), Mexiko (Baja California, Sonora)
06: Cylindropuntia fulgida = Chain-fruit cholla
= USA (Arizona, California, New Mexiko), Mexiko (Sinaloa, Sonora)
07: Cylindropuntia leptocaulis = Desert Christmas cholla, Tasajillo
= USA (Arizona, New Mexiko, Texas, Oklahoma), Mexiko (obecně od Chihuahua po Puebla)
08: Cylindropuntia ramosissima = Diamond cholla
= USA (Arizona, California, Nevada), Mexiko (Baja California, Sonora)
09: Cylindropuntia spinosior = Cane cholla
= USA (Arizona, New Mexico), Mexiko (Chihuahua, Durango, Sonora)
10: Cylindropuntia versicolor = Staghorn cholla
= USA (Arizona), Mexiko (Sonora)
Rod: Echinocactus, Link & Otto, 1827
11: Echinocactus polycephalus = Cotton-top Cactus
= USA (Arizona, California, Nevada, Utah), Mexiko (Sonora)
Rod: Echinocereus, Engelmann, 1848
12: Echinocereus engelmannii = Strawberry hedgehog cactus
= USA (Arizona, California, Nevada, Utah), Mexiko (Baja California, Sonora)
13: Echinocereus nicholii = Golden hedgehog cactus
= USA (Arizona), Mexiko (Sonora)
Rod: Echinomastus
14: Echinomastus erectocentrus var.acunata = Acuna Cactus
Rod: Ferocactus
15: Ferocactus cylindraceus = Mountain barrel cactus
16: Ferocactus emoryi = Coville barrel cactus
17: Ferocactus wislizenii = Fishhook barrel, Arizona barrel
Rod: Grusonia (Opuntia)
18: Grusonia kunzei = Desert club cholla
Rod: Lophocereus
19: Lophocereus schottii = Senita cactus
Rod: Mammillaria
20: Mammillaria grahamii (microcarpa) = Fishhook pincushion cactus
21: Mammillaria tetrancistra = Corkseed fishhook cactus
22: Mammillaria thornberi = Thornber fishhook cactus, cabeza de viejo
Rod: Opuntia
23: Opuntia basilaris = Beaver tail cactus
24: Opuntia chlorotica = Pancake prickly-pear
25: Opuntia engelmannii = Engelmann prickly pear
Rod: Peniocereus
26: Peniocereus greggii = Cereus, Reina de la noche, Night-blooming cereus
27: Peniocereus striatus (Wilcoxia)
Rod: Stenocereus
28: Stenocereus thurberi = Organ pipe cactus

Kaktusy se zde nevyskytují v multi druhových formacích tak jak je tomu častěji jižněji, nýbrž pouze v několika rodech a druzích, avšak zato často ve velkém počtu exemplářů, což je dáno tím, že tu kaktusová flóra tvoří významnou složku zdejší pouštní vegetace a podléhá plošné ochraně. Nejznámějším krajinným prvkem této oblasti jsou pak kaktusy saguaro (Carnegiea gigantea). Tyto obří, typicky se ve starším věku větvící, sloupovité kaktusy v oblasti Phoenixu a přilehlých horských území mají velmi široký areál rozšíření od rovinných nížin až po nevysoká skalnatá a horská území. Mnoho velmi starých a hodnotných rostlin je rozeseto i po celé obrovské městské aglomeraci.

Obr.31: Když kaktusář či jen obdivovatel kaktusů se prvně zastaví pod těmito impozantními do nebe jako stožáry se tyčícími kaktusy zaplaví ho pocity obdivu a úžasu nad tím co zde příroda vytvořila, když se pak mezi nimi procházíte hodiny, dny, týdny, neboť oni jsou stále všude okolo vás na každém vašem kroku, pochopíte, že jejich význam zde je stejný jako význam stromů v našem středoevropském kraji, i oni tu tvoří osamocené staleté mohykány či celé lesní porosty, kdyby tyto kaktusy zde nebyly bylo by to stejné jako kdyby všechny naše stromy rázem zmizely a s nimi i veškerý život s nimi spojený. Ekologický význam těchto kaktusů je pro přírodu i člověka tedy nenahraditelný. Na fotografii je nový arizonský čtvrtdolar a na první pohled osamocené saguaro (Carnegiea gigantea), bez kterého si však tento kraj nelze představit, v pozadí se pak tyčí hřeben Camel Back.

Obrázek

Obr.32: Trnová výbava saguara (Carnegiea gigantea), ve starším věku zejména spodní partie kaktusu a hlavně partie poškozené dřevnatí a tyto trny na těchto partiích může ztrácet (nenahrazuje je).

Obrázek

Kaktus saguaro (Carnegiea gigantea), jako významný prvek krajiny, vytváří sám o sobě velmi zajímavý biotop pro různé živočichy, kterým poskytuje potravu i úkryt. Může v dospělosti dorůst výšky až 15 m a vážit až několik tun. Roste pomalu, k prvnímu větvení u něho dochází ve věku 60-75 let, může se dožít 150-200 let.

Opylování: květy saguára se potřebují opýlit v časném létě, k úspěšnému opýlení je potřeba vzájemné výměny pylu mezi 100 a více květy. Pyl je příliž těžký, aby ho roznášel vítr, proto tuto úlohu vykonává mnoho živočichů. Mezi nejlepší opylovače saguar patří netopýr Mexican Long-nosed Bat (Leptonycteris nivalis), kteří využívají i dutin v saguárech, dále pak hrdlička White-winged Dove (Zenaida asiatica) a různé včely.

Ptáci na saguaru: někteří ptáci zakládají hnízda v úžlabí mezi kmenem a větvemi, mezi takové patří hrdlička Mourning Dove (Zenaida macroura) a káně Red-tailed Hawk (Buteo jamaicensis). Protože jsou saguara zároveň nejvyššími rostlinami v krajině, využívají je zároveň tito draví ptáci i k vyhlížení kořisti. Mnozí datlovití ptáci pak vydlabávají uvnitř saguár dutiny velké často jako fotbalové míče, které obývají k hnízdění po jednu sezónu, poté je opouští a dlabou si hnízda nová, stará pak využívají jiné druhy ptáků jako třeba sovy Elf Owl (Micrathene whitneyi), poštolka American Kestrel (Falco sparverius) či vlhovci Great-Tailed Grackle (Quiscalus mexicanus).

Požírači semen a plodů: jakmile dozrají plody, vrhají se na ně různí ptáci. Popadané plody na zemi pak požírají kojoti (Canis latrans), různí hlodavci jako třeba Woodrat (Neotoma devia) a jiní. Sladkou dužinu požírají pouštní želvy jako desert tortoise (Gopherus agassizii). Některá semena takto pak nepoškozená procházejí trávícím traktem těchto živočichů. Pokud se poté dostanou pod keře a stromy mají určitou šanci vyklíčit. Za přispění milionů mravenců zrnojedů Harvester Ant (Pogonomyrmex) se dostane pod zem obrovské množství semen, některá z nich i zde vyklíčí.

Obr.33: Celkový pohled na saguaro (Carnegiea gigantea) v South Mountains.

Obrázek

Když začnou černat semena uvnitř plodu saguara, znamená to pro domorodé obyvatelstvo Sonorské pouště Tohono O'odhamy, kterých dnes žije okolo 20-25.000 na území USA i Mexika, že přichází Nový rok, což je obvykle koncem června. Ještě mezi lety 1920 a 1930 sesbírali Tohono O'odhamové okolo 450.000 liber plodů saguaro ročně. Něco z toho snědli čerstvé, něco nasušili, něco dali do pečiva, část usušili a rozemleli na mouku. Vyráběli z plodů také sirup a džem. Nejvíce plodů však zkonzumovali jako kvašený nápoj nazývaný "nawait", což je jakési víno ze saguara. Nawait byl připravován a požíván každoročně při 3. až 4-denním obřadu, který se konal za účelem "přivolání deště, v doslovném překladu - přivést mraky dolů", neboť bez letních dešťů by nebyla úroda a nemohl by zde být ani život.

Obr.34: Růstový vrchol kaktusu, kaktus Saguaro (Carnegiea gigantea) vytváří květy a následně i plody na hlavním kmenu či svých vyzrálých větvích vždy až nahoře u svých vrcholků, v prosinci však zde ani po jedné z těchto forem nenalezneme již ani památky.

Obrázek

Obr.35: Obrovské rozměry kmene i větví (což jsou vlastně jen nové odnože mateřské rostliny) u saguára působí opravdu impozantně.

Obrázek

Obr.36a: Věk prvního větvení se u saguár udává mezi 60-75 lety věku, zprvu tento proces vypadá opravdu jako běžný vegetativně reprodukční proces, tedy klasické vytvoření odnoží, ke kterému dojde někde pod vrcholem kmene, kmen samozřejmě dále roste, čímž vzniká později typický kandalábrovitý tvar saguára.

Obrázek

Obr.36b: Nové odnože (budoucí větve) nemusí vyrůstat ve stejné horizontální rovině, také jejich věk je rozdílný.

Obrázek

Obr.37: Pokud dojde k poškození růstového vrcholu, kaktus saguaro neumírá, nýbrž často na vrcholu vyprodukuje nové odnože, tím vznikají tzv. vícehlavé kaktusy, kterým se jakoby rozdvojí kmen, pokud jsou tyto větve přibližně stejného stáří vyrůstá takto do odlišného tvaru, tvar saguára může být během růstu ovlivněn mnoha faktory proto o abnormality není nouze, existují třeba i rostliny jejichž větve klesly k zemi, tam se opět vrcholy stočily vzhůru, tak vznikají tvary větví podobné chobotu slona apod.

Obrázek

Obr.38: Kristáty nepatří mezi hojný jev, ale i u saguár je můžeme nalézt.

Obrázek

Obr.39: Z milionů každoročně vyprodukovaných semen vzklíčí čas od času jen velmi ojediněle některý ten semenáč, který se dostane na správné místo, toto místo musí být často chráněné před přímým sluncem, proto tyto semenáče často nacházíme ve stínu stromů a keřů jako jsou např. stromy palo verde, dále se pak k němu musí trošku častěji dostat voda, proto se vyskytují v různých prohlubních či ve škvírách skal.

Obrázek

Obr.40: Kaktusy saguaro často rostou na skalnatém podkladu, vůči své až 15 m výšce mají však mimořádně mělký, zároveň však velmi rozsáhlý, kořenový systém. Hlavní upevňovací kořen je krátký a směřuje dolů v ose kaktusu. Podpovrchové kořeny jsou pak velmi dlouhé, mohou dosáhnout i větší délky než-li je výška samotného kaktusu. Tyto velmi rozsáhlé kořeny neustále čekají na vláhu v podobě deště, jakmile se jednou dostaví, tak ve velmi krátkém čase, pouhých několika hodin vyprodukují velké množství jemných "dešťových" kořínků, které začnou nasávat sebenepatrnější vláhu.

Obrázek

Obr.41: Kaktus saguaro může růst i na extrémním stanovišti, jako zde přímo na kolmé stěně v pohoří Piestewa.

Obrázek

To jak funguje tělo kaktusu si ukážeme na následující sadě snímků.

Obr.42a: Na první fotografii můžeme vidět obrovský několikatunový exemplář, na kterém je vidět, že již delší dobu nedostal potřebnou vodu. Na jeho těle tedy vidíme různé hrboly signalizující, že se kaktus do určité míry scvrkává (spotřeboval již nějakou tu část svých zásob vody ze svých zásobních pletiv).

Obrázek

Obr.42b: Druhý obrázek nám ukazuje průřez takovým saguaro. Vlevo je "napité" saguaro, tedy s naplněnými zásobami vody v pletivech, tehdy má svoje žebra roztažena na maximum, v zásobních pletivech může uchovávat až 6 tun vody; vpravo pak stav ukázaný na předešlé fotografii, to je tehdy když nějakou tu část zásob vody již spotřebuje, tehdy žebra svine a může ztratit až 2/3 zásob své vody, což znamená neuvěřitelné snížení hmotnosti až o 4 tuny.

Obrázek

Na předešlém schématickém nákresu řezu saguarem je velmi dobře vidět struktura kmenu a jeho žeber. To co my vidíme na povrchu jsou pouze vnější žebra kaktusu, která však mají svůj základ uvnitř kaktusu v základním dřevu samotné rostliny, které za jejího života chrání to nejcennější, tzv. vodivá pletiva (cévní svazky), jimiž proudí životodárná tekutina, tato dřevem chráněná vodivá pletiva jsou pak obalena zásobními pletivy v nichž kaktus uchovává zásoby vody. Pokud poškodíme část zásobních pletiv, rostlina dokáže žít dále a ránu pouze zacelí (viz vytesané dutiny datlovitých ptáků), pokud bychom ji však přerušili všechny cévní svazky tak jí odřízneme možnost získávat novou vodu a rostlina by mohla zahynout (proto má rostlina cevních svazků více, aby při poškození některých tuto důležitou činnost zastaly cévní svazky zbývající), přesto i toto (úplné přerušení cévních svazků) se čas od času v přírodě může stát (odlomení), kaktusy, tedy jako adaptaci na toto, mohou prostřednictvím energie získané ze svých zásobních pletiv vyprodukovat i na těchto zcela odlomených částech nové "čekací" kořínky a opětovně zakořenit.

Obr.43: Abych toto mohl ukázat na fotografii, musel jsem sáhnout po uhynulých exemplářích. Stejně jako se v poušti brzy vybělí lebka dobytčete, tak i saguaro po svém zhynutí brzy ztratí veškeré organické, jinými organismy zužitkovatelné, části a zůstane jen dřevěný skelet.

Obrázek

(pokračování v části II.)

Uživatelský avatar
Petr z Čech
Top prispievateľ
Top prispievateľ
Příspěvky: 866
Registrován: 30 čer 2008, 11:14
Bydliště: OTRADOV
Poděkoval: 6 x
Obdržel poděkování: 63 x
Kontaktovat uživatele:

Re: Amerika - první cesta za kaktusy

Příspěvek od Petr z Čech » 26 bře 2013, 00:46

Amerika - první cesta za kaktusy (část II.)

Druhově nejbohatší skupinou kaktusů v oblasti jsou kaktusy rodu Cylindropuntia, tyto opunciovité kaktusy dotváří zdejší křovinné patro a jsou rozšířeny jak v nížinách tak šplhají i vysoko do skal. Rozeznat nekvetoucí jednotlivé druhy mi zpočátku dělalo problémy, neboť se jich tu vyskytuje velké množství a některé si jsou docela dost podobné, později jsem si vytvořil rozlišovací znaky (viz popisy níže) a začal jsem si je zařazovat do vzájemně odlišných skupin.

Obr.44a: Na sluncem prozářeném hřebenu North Mountains se nalézá lokalita Buckhorn cholla (Cylindropuntia acanthocarpa). Jde o řídce až hustě větvený keř dorůstající výšky 1,5-2 m (vzácně až do 4 m), barva kmenu zelená až nachová, pravidelného tvaru, větve tlusté, areoly více vzdálené, trnů 6-20 (vzácně až 30), hrboly nápadné. Spodní otrnění může být hnědé s jehlovitými trny, vrchní bílé s některými trny plochými.

Obrázek

Obr.44b: Tyto cylindropuncie vytvářejí dvoje odlišné otrnění na jedné rostlině, starší články mají hnědé jehlovité trny...

Obrázek

Obr.44c: ...vrcholové články pak vytrnění bělavé, často i s plochými trny.

Obrázek

Obr.45: Další druh Pencil cholla (Cylindropuntia arbuscula) jsem nafotil v křovinách v BZ v Papago. Jde o keřovitou cylindropuncii s tenčími větvemi vysokou až 3 m, hrboly sotva rozeznatelné, trny 1-4 0,5-4 cm dlouhé.

Obrázek

Obr.46a: Mezi nejznámější a podle anglického jména asi i nejoblíbenější cylindropuncii patří Teddy bear cholla (Cylindropuntia bigelovii). Tato na fotografii je z pohoří Piestewa. Jde o vzrůstem menší druh 1-1,5 m vysoký. Má rovný kmínek a větví se na vrcholu. Větve jsou hustě pokryté trny, což právě z dálky připomíná plyšovou hračku.

Obrázek

Obr.46b: Lokality Teddy bear cholla (Cylindropuntia bigelovii) obsahují často početné skupiny rostlin, poznají se již z dálky podle hnědé spodní části a husté bělavé části vrchní. Fotografie pochází z podhůří skalní formace Lookout.

Obrázek

Obr.47a: Dalším robustním druhem je Chain-fruit cholla (Cylindropuntia fulgida), dorůstá výšky až 4 m. Tuto jsem vyfotil v parku Papago.

Obrázek

Obr.47b: Typickým znakem této cylindropuncie je zřetězení plodů.

Obrázek

Obr.48: Dalším drobnějším druhem, který má štíhlé, vzpřímené větvičky a nelze ho také v této oblasti opominout je Desert Christmas cholla (Cylindropuntia leptocaulis) dorůstající do výšky zhruba 90 cm. Fotografie pochází z porostů BZ Papago.

Obrázek

Obr.44: Bělotrnná Silver cholla (Opuntia echinocarpa).

Obrázek

Obr.45: Cane Cholla (Cylindropuntia spinosior)

Obrázek

Další významný kaktus Sonorské pouště v Arizoně, který tu představím, patří do rodu Echinocereus, v oblasti se vyskytuje v bylinném patře a celým jménem se nazývá Strawberry hedgehog cactus (Echinocereus engelmannii). Tento krásný dlouhotrnný kaktus se vyskytuje v trsech jak v nižších polohách (pod keři Creosote bush (Larrea tridentata/divaricata)), tak často i ve štěrbinách skal.

Obr.46: Detail v přírodě vytrněného Echinocereus engelmannii v parku Papago.

Obrázek

Obr.47: Prvním typem lokality výskytu Echinocereus engelmannii (park Papago) je údolní rovina, kde často vyrůstá ve společnosti keřů Creosote bush (Larrea tridentata/divaricata). Trsovitost rostlin tu je pravidlem, nevzpomínám si, že bych někde nalezl jedinou osamocenou.

Obrázek

Obr.48: Výška rostlin Echinocereus engelmannii byla v trsu přibližně stejná - samozřejmě v závislosti na věku té které populace, všechny rostliny, které jsem zde viděl pak dosahovaly maximálně do výšky kolen dospělého člověka.

Obrázek

Obr.49: Druhým sledovaným typem stanoviště Echinocereus engelmannii byly horské oblasti, zde South Mountains. Zde se rostliny schovávají za kamenem, evidentně jim pro vyklíčení tedy také vyhovují před prudkým sluncem schovaná místa, v dospělosti jim pak přímé slunce již nevadí. Jsou zde patrné i menší odnože. Příležitostí k vyklíčení ve štěrbinách skal, kde by byly semenáče chráněny před přímým sluncem je v horách dostatek, přesto nelze ani tento druh považovat za hustě rozšířený, vyskytuje se spíše ostrůvkovitě, avšak v dostatečném množství, abyste stále na stanovištích okolo sebe nějaké viděli. Hledání malých semenáčů je v prosinci bezpředmětné, to se prostě v prachu najít nedá, resp. jsem se o to ani nepokoušel.

Obrázek

Obr.50: Za Echinocereus engelmannii lze v některých pohořích, zde North Mountains, šplhat až do čistě skalnatého terénu, tyto rostliny jsou pak zajímavým spestřením trackového výstupu. Zde ve volné přírodě, na okraji římsy, vystavené slunečním paprskům, shlížejí do civilizací zasaženého údolí.

Obrázek

Obr.51: To, že kaktusy Echinocereus engelmannii patří mezi základní jednotku rostlinných společenstev zastupujících zde kaktusovou flóru sledované oblasti svědčí i to, že jsem se s nimi setkal ve všech pouštních navštívených parcích, zde při výstupu na Piestewa Peak opět rostliny rostoucí z trsu křovité vegetace.

Obrázek

Obr.52: A i tato na členy bohatá rodinka Echinocereus engelmannii pochází z pohoří Piestewa, při fotografování na slunci velmi často nestíhá automatika fotoaparátů, která snímky často přeexponuje, příště budu muset před cestou více nastudovat manuál práce s filtry, při pohybu ve skalnatém terénu se toho již mnoho v nastavení manuálu fotoaparátu nezvládne, takže jedno technické poučení pro mne.

Obrázek

Dalším rodem kaktusů, které se vyskytují na severu Sonorské pouště, a kterým se v následujícím textu budu věnovat je, mezi kaktusáři velmi oblíbený, rod Ferocactus. V oblasti, kde jsem se pohyboval se vyskytoval zejména druh Ferocactus cylindraceus, popř. jeho synonymní popisy jako F.acanthodes, a to v množství značném. Jelikož se jedná v dospělosti o sloupovitý kaktus vysoký i přes 2 m, jde o nepřehlédnutelného zástupce zdejší flóry zasahující částečně stromové patro vegetace, zajímavostí však je, že na rozdíl od saguár tento kaktus datlovití ptáci k vydlabávání dutin zcela opomíjí. V oblasti se také mají vyskytovat 2 variety tohoto druhu, větší F.cylindraceus var. lecontei a malá se zakřivenými trny F.cylindraceus var. tortulospinus, která prý dorůstá jen do 60 cm, chvilku mi průzkum tohoto vydržel, posléze mne to však přestalo bavit, variabilita otrnění je totiž značná, pravdou pouze je, že ve většině populací převládají kaktusy s normálním vytrněním.

Obr.53: V přírodě běžné, přesto bohaté, barevné, masívní a tedy velmi působivé, otrnění kaktusů druhu Ferocactus cylindraceus.

Obrázek

Druhým druhem, který se v oblasti vyskytoval byl Ferocactus wislizenii, v oblasti kde jsem byl já však šlo vesměs o kulturní rostliny. Tento druh ferokaktusu se zde totiž často používá podobně jako u nás stromová výsadba okolo silnic, na chodnících apod.. Přesto se však jedná o rostliny větší 1 metru, bohatě kvetoucí a vytvářející typické žluté masité plody.

Obr.54a: Takovéto a podobné kaktusy Ferocactus wislizenii lze potkat přímo ve Phoenixu na ulici, kde jsou součástí městské zeleně, v přírodě okolo Phoenixu je ale nenajdete. Od F.cylindraceus se krom odlišného vytrnění liší i mnohem masitějšími plody, kterých tyto kaktusy mívají mnoho a které navštěvují místní ptáci, kteří plod vytrhnou a na zemi z něho vyklovávají semena.

Obrázek

Obr.54b: Takovýto 1 plod, napůl kulturní rostliny, obsahuje mnoho set semen, abych je spočítal na to jsem moc líny, přesto jsem 1 plod pro představu zcela odsemenil a tím získal vyčištěné 4 ml krásných, zralých semen. Pokud takovýto kaktus (jako na předešlé fotce) má okolo 50 plodů, je úroda semen z 1 rostliny až 200 ml, mým neověřeným odhadem tedy neuvěřitelných 75-100.000 semen z jedné rostliny. Odsemeňování ferokaktusů patří k těm velmi snadným.

Obrázek

...ale zpět k místním přírodním lokalitám Ferocactus cylindraceus.

Obr.55: Kaktusy Ferocactus cylindraceus se vyskytují, podobně jako saguara, na všech chráněných lokalitách, výskyt v městských oblastech již tak častý však není, neboť svým kulturním významem významu saguár nedosahuje a jak jsem se již zmínil do výsadby se upřednostňuje spíše druh F.wislizenii. Na fotografii klasický skalní výskyt při výstupu na Camel Back.

Obrázek

Obr.56a: Menší v mládí kulaté kaktusy Ferocactus cylindraceus, které v této velikosti vídáme v našich evropských sklenících, jsou spíše vzácnější, což naznačuje to, že i tyto kaktusy zde vyklíčí jen občas a to v malé míře a semenáče se na vhodném místě uchytí jen čas od čas.

Obrázek

Obr.56b: ...většina populace ferokaktusů je zde starší a vytváří sloupovitý tvar, ikdyž rostou někdy i v různě velkých skupinách, jedná se o osamělý růst, neodnožují. Na fotografii Ferocactus cylindraceus sloupovitého tvaru ze South Mountains. Všimněte si též naprosto odlišného tvaru plodenství (umístění uvnitř otrnění, plody nejsou tak výrazné), než-li je u F.wislizenii (obr.54), čímž se dokáží rozlišit dospělé rostliny tohoto druhu v přírodě již na první pohled i na větší vzdálenost.

Obrázek

Obr.57a: Pokud zrealizujete výstup do sedla South Mountains, které je známé zejména rozsáhlými porosty saguár východní cestou, můžete vnímat pozvolně s narůstající nadmořskou výškou a přibýváním skalního podkladu i změnu u kaktusových druhů, v této partii končily porosty Cylindropuntia bigelovii a zvýšil se počet spíše druhů rostoucích i na skalách, tedy Ferocactus cylindraceus, Echinocereus engelmanni a ve vhodných místech pak samozřejmě saguára (Carnegiea gigantea). Kopcovitá krása jižních hor se spolehlivě postará o příjemné pocity a zážitky, které zde poutníka doprovázejí takřka na každém kroku, pro kaktusáře pak namísto patníků u cesty krásné ferokaktusy, co víc si ještě přát, přesto skutečnou kaktusářskou perlu, v podobě horského kaktusového lesa naleznete až úplně nahoře v sedle (na křižovatce s Mormonskou odbočkou nikdy neodbočovat, zkusit dojít alespoň až k rokli pod vysílači, je to sice asi 10 km, ale stojí to za to).

Obrázek

Obr.57b: Kaktusy Ferocactus cylindraceus do hor vystupují, tzn. rostou i mezi cylindropunciemi v nížinách a na úpatích hor a pak stoupají po svazích nahoru, na této fotografii spolu s Echinocereusy engelmanni.

Obrázek

Obr.58: Ikdyž sedlo South Mountains je doménou zejména saguár (Carnegiea gigantea) najdeme zde i nejvyšší Ferocactus cylindraceus, který jsem kdy a kde viděl, dosahující okolo 2 m výšky. Podkladem zde jsou již jen převážně skály místy s malou vrstvou suťových štěrků.

Obrázek

Obr.59: A tento malý krasavec z North Mountains již roste pouze na holé skále v jedné z početných štěrbin, ve kterých již není ani ta suťová zemina.

Obrázek

Obr.60: V pohoří Piestewa, na jedné z mnoha skalních říms, jsem pořídil tuto fotografii, kterou jsem nazval David (Ferocactus cylindraceus) a Goliáš (Carnegiea gigantea).

Obrázek

Dalším zajímavým rodem kaktusů, který tu najdeme je rod Mammillaria. V oblasti se vyskytuje druh Mammillaria grahamii. Tento kaktus se již nevyskytuje plošně jako je tomu u některých předešlých zástupců kaktusů, nýbrž pouze ostrůvkovitě na vhodných lokalitách, kterými jsou nejčastěji k jihu orientované skalní svahy. Početnost lokalit je různá, od několika málo trsů po relativně hustý výskyt, vždy však pouze na lokalitou omezeném území.

Obr.61: Mammillaria grahamii patří svým trsovitým vzrůstem do bylinného vegetačního patra, proto, zejména zpočátku, se snadno přehlédne. Moje první Mammillaria grahamii pocházejí ze sedla na Camel Backu, kde je dost vzácná a lze zde nalézt pouze několik málo trsů, zato však měly vytvořené plody, což u mnoha jiných populací nebylo. Mammillarie preferují stanoviště mezi kameny na přímém slunci.

Obrázek

Obr.62: Mnohem větší populace Mammillaria grahamii se však nalézá v North Mountains. Lokalita se nachází na jižním svahu vrcholu Shaw Butte, kam se lze dostat po nezpevněné stezce, následný sestup po jihozápadním téměř příkrém skalním svahu však patří k těm náročnějším. (Pro rychlý výstup až pod vrchol Shaw Butte lze však využít zpevněnou komunikaci sloužící k obsluze vysílačů). Na fotografii je zachycena lokalita pod Shaw Butte, jedná se o suťovitý kamenný svah porostlý bylinami, keři a cylindropuntiemi (zde skalní Cylindropuntia acanthocarpa), tyto vegetační porosty však Mammillarie příliš nestíní, vlastní Mammillarie sice naleznete schované v této suché vegetaci až při bližším prozkoumání, avšak rostou zde v relativně velkém množství po celém svahu.

Obrázek

Obr.63a: Mammillaria grahamii v North Mountains roste i přímo na skalních výchozech ve skalních štěrbinách zcela bez nebo jen s nepatrným množstvím štěrkovité půdy.

Obrázek

Obr.63b: Detail v štěrbině skály rostoucí Mammillaria grahamii z lokality pod vrcholem Shaw Butte v North Mountains.

Obrázek

Obr.63c: Mammillaria grahamii pod Shaw Butte využívá k obsazení svého životního prostoru kdejaké skuliny, jedno jestli se mačkají mezi skalami či s jinými keřovitými rostlinami, důležitá pro ně je pouze dostatečná expozice vůči Slunci.

Obrázek

Obr.64a: V parku Papago, lze nalézt tento druh Mammillarie i v prostředí nížinného buše, otázkou však je nakolik je tento výskyt zde původní, neboť park Papago podléhá ve zvýšené míře umělé pěstitelské péči.

Obrázek

Obr.64b: Jinak je však park Papago velmi zajímavé, pro Evropana, který je zvyklý na malé městské parky, přímo obrovské pouštní území uprostřed metropolitní aglomerace, kde se soustřeďují rostliny rostoucí v okolních horách a nížinách, je to tedy (včetně zdejší BZ zaměřené na kaktusy) velmi význámné studijní území a to i přes negativní vliv, způsobený okolní lidskou činností (viz přemnožení hlodavci a králíci apod.). Na snímku 2 z typických zdejších sonorských kaktusů Echinocereus engelmannii (v popředí) a Mammillaria grahamii (v pozadí).

Obrázek

Obr.65: Mammillaria grahamii se v různě velkém množství vyskytuje i v jiných skalních oblastech, další významnější lokalita je v pohoří Piestewa, opět při turisty velmi frekventovaném výstupu na Piestewa Peak najdete pouze pár kusů, hlavní lokality jsou však mimo hlavní cesty, zde např. v jednom z jihozápadních kaňonů vynoucí se z této hory.

Obrázek

Obr.66: Analýza obsahu semen v plodech ukázala, že plody Mammillaria grahamii obsahují okolo 130 zrn semen, při nízkém počtu plodů na rostlinu v počtu 5-7, jedna rostlina vyprodukuje cca 650-900 zrn.

Obrázek

Obr.xx: ...další materiál se zpracovává

Dále připravuji pokračování:
1. Vymezení a popis vegetačních společenství rostlin, speciálně pak kaktusů a biotopů živočichů zdejších v rámci území
2. Popis 7 navštívených území a oblastí, včetně fotografií
3. Botanická zahrada ve Phoenixu
4. případně co mne ještě napadne jako třeba spojení domorodci a kaktusy z materiálu Heard Muzea apod.

Odpovědět

Zpět na „Výpravy za kaktusy a sukulenty - Výpravy za kaktusmi a sukulentmi“