
Jen pro představu, tento krásný rod je v obtížností pěstování podoben rodům Sclerocactus a Ancistrocactus. Tímto pomyslným přiřazením ukazuji na sloupkovitý růst, který je jim z domoviny sice přirozený, ale který v našich sbírkách můžeme podpořit nevhodnými podmínkami. Přednost má vždy světlo. Ne ale světlo přefiltrované, držené na uzdě horními policemi, celoročními stínovkami, nebo vápnem, to by se rostliny neklaněly nám, ale jen těm nejsvětlejším dírám, kterými světlo protéká. Kdo jezdí často do našich sbírek, může si povšimnout, že zastoupení echinomastusů není početné. A když na nějakou rostlinu sem tam narazíme, vidíme nevzhledný váleček, který ani nezaujme, a který se kroutí, jakoby chtěl utéci z květináče a skočit slunci do náruče. Naše rostliny je možno znetvořit několika způsoby: roubováním, nedostatkem světla, místa, ale i přílišnou výživou. Zahubit, ve většině případech, jen vodou. Ten, kdo pobýval několik let v zemi kaktusů, po návratu vidí, v jakém šeru zde žijeme. A když přijde několik teplých a slunných dní, trneme, jestli rostliny nespálíme a raději zabílíme nebo natáhneme stínící folie. Z pohodlnosti necháme zastíněno do konce sezóny. Kaktusy ale nerostou jen když svítí slunce a ve skleníku je 40 stupňů. Oni rostou nejlépe když je nebíčko mírně zastřené a teplota ve skleníku kolem třicítky. A kvůli pár dním, kdy nás slunce podaruje, máme stínit trvale? To ale nemůžeme pěstovat echinomastusy. Znetvoření omezíme umístěním rostlin těsně pod sklo, prostor dokonale odvětráme a v extremních výkyvech počasí dočasně zastíníme.